čtvrtek 16. května 2013

Dobrodružství Emili Hart


Jak jsem spala tak mě probudila bolest v břiše... Bylo mi strašně špatně. Domů jsem nechtěla jít a to byly asi tři hodiny ráno. Bolest neustávala a rozhodla jsem se zavolat Filipovi. Zvedla jsem mobil a volala jsem mu... 
Já: Filipe? Můžeš pro mě dojít?
Filip: Emili! Kde jsi? Mám o tebe strach... Hledám tě dlouho po celém Sunset Valley, kde jsi?
Já: V parku...
Filip: A jsi v pořádku? Není ti zima? Do 5ti minut tam budu!
Já: Čekám, ahoj a nezlob se...

Filip opravdu dojel za 5 minut a jak mě uviděl ležet na lavičce rozběhl se za mnou. Bylo na něm vidět že má o mě strach. Přiběhl ke mně a podíval se na mě výrazem, který jsem u něho ještě nikdy neviděla, nebo si ho nepamatuji. Poznala jsem že chce něco říct... 
Filip: Emili, tvá matka mi strašně nadala... Nechce, aby jsme se vzali.
Já: Filipe... svatba bude! A víš co? Jdeme si s ní promluvit... jdeme domů.
Filip: Emili? Kdo koupil tvůj dům? A na koho je napsaný (majitel)
Já: Ale ne! Matka mi ten dům koupila ,abych mohla začít od znova tady v Sunset Valley a ona ho vlastní!
Filip: Tvá matka mi řekla něco v tom smyslu že se nemáme nikdy vracet.
Já: Filipe? Já tam ještě zajdu... Už se mi udělalo trochu lépe, takže si zavolám taxi. A ty prosím počkej tady....

Zavolala jsem taxi a jela jsem k domu. Bylo nad ránem a v domě se svítilo... To znamenalo že je matka vzhůru. Přistoupila jsem k bráně a zadala jsem kód pro odemčení, ale nefungoval! Snažila jsem to asi 5x a bylo jasné že ho matka změnila. Začala jsem na ni volat a po chvilce vyšla s kufry. Byly to moje kufry. Pustila mě dovnitř a já se jí zeptala: Mami co to má znamenat?
Matka: Emili! Zklamala jsi mě! Jdi pryč... Je to můj dům tak si nehledej právníka. Odejdi! Už tě nechci vidět!
Já: Ale to nemůžeš!!! 
Matka: Prostě odejdi! )zakřičela na mě)
Já: Tak sbohem... Nikdy na to nezapomenu!!! Ani se nedivím otci proč od nás odešel ,když jsi tak strašná! A ještě něco... Mám tady svého psa Jumpiho ,kterého jsi mi dala na narozeniny... Toho si vzít můžu? S tebou by to nevydržel...
Matka: Jo toho psa si vezmi... A jdi pryč!!
Sebrala jsem kufry a vzala Jumpiho... Nasedli jsme do taxi a jeli jsme do parku za Filipem.

Filip tam netrpělivě stál. Přiběhla jsem k němu a řekla jsem mu: Měl jsi pravdu! Vyhodila nás! Co teď?
Filip: Emili... Já tady nechci být. Myslím v tomto městě... Odjedeme do Appalosnkých.
Já: Proč tam?
Filip: Bydlí tam moji rodiče. Jsou staří ,ale hodní! Oni tě přijmou. Budou rádi ,když tam zůstaneme na nějakou dobu. 
Já: Tak jo Filipe, pojedeme hned teď!
Filip: Já naložím věci do auta a ráno tak v 9 tam budeme;) Běž si sednout do auta...
Šla jsem si poslušně sednout do auta a kufry byly naložené a mohli jsme vyjet. Filip se na mě podíval a já kývla že můžeme jet.... 

V Appalonských pláních
Dojeli jsme a bylo krásně! Stáli jsme před domem ,kdy bydlí jeho rodiče. 
Filip se zeptal: Jdeme dovnitř?
Já: Ano...

Aňulí